1. kapitola

Dům stál na mírném svahu na samém konci vesnice. Stál o sa­motě, s vyhlídkou na širé lány jihozápadní Anglie. Rozhodně ničím. nevynikal — asi třicet let starý, podsaditý, přibližně Čtvercový cihlový dům, v průčelí se čtyřmi okny, jejichž veli­kost v poměru k celku víceméně přesně nelahodila oku.

Jediný člověk, kterého dům něčím zajímal, byl Arthur Dent, a to ještě jen proto, že v něm náhodou zrovna bydlel. Bydlel tu už tři roky, od té doby, co se odstěhoval z Londýna, protože na Londýn prostě neměl nervy, l on byl asi třicetiletý, vysoký, tmavovlasý a vždycky trochu nesvůj. Nejvíc starostí mu působilo, že se ho všichni pořád ptali, proč vypadá tak ustaraně. Pracoval v místním rozhlase, o kterém vždycky říká­val kamarádům, že je mnohem, ale mnohem lepší, než si asi myslí. Taky že byl — většina jeho kamarádů totiž pracovala v reklamě.

V noci ze středy na čtvrtek lilo, takže ulice byla mokrá a rozblácená, ale ranní slunce zářivě vesele svítilo — a mělo to být naposledy — na Arthurův dům.

Nikdo mu ještě neoznámil, že obecní rada chce dům zbourat a postavit místo něj dálnici.

Ve čtvrtek v osm ráno se Arthur necítil zrovna nejlíp. Má-tožně se probudil, vstal a mátožně bloumal po pokoji, otevřel okno, uviděl buldozer, našel pantofle a odbelhal se do kou­pelny umýt.

Zubní pastu na kartáček — tak. A drbat.

Zrcátko na holení — obrácené ke stropu. Nastavil ho. Na okamžik se v něm objevil další buldozer za oknem koupelny. Řádně nastaveno odráželo Arthurovy štětiny. Odrásal je, umyl se, utřel a odbelhal-se do kuchyně najít něco příjemné­ho, co by se dalo vložit do úst.

Konvice, zásuvka, lednička, mlíko, kafe. Zívnutí.

Slovo buldozer bloudilo jeho myslí a hledalo, s čím by se mohlo spojit.

Buldozer za kuchyňským oknem byl pořádný kousek.

Civěl na něj.

Žlutý, pomyslel si a odbelhal se do ložnice obléct.

Cestou se zastavil v koupelně a vypil velkou sklenici vo-

dy a pak ještě jednu. Začínal se podezřívat, že má kocovinu. Ale proč? Copak včera večer pil? Došel k závěru, že nejspíš ano. Zahlédl cosi v holicím zrcátku. Žlutý, pomyslil si a bel­hal se <io ložnice.

Zastavil se a přemýšlel. Hospoda, říkal si v duchu. Jéžiš, hospoda. Matně se rozpomínal, jak se rozčiloval, rozčiloval se kvůli něčemu, co mu připadalo důležité. Každému o tom vy­kládal a obával se, že dost obšírně — nejjasnější vizuální vzpomínku měl na skelné pohledy v očích lidí kolem. Něco o nějaké dálnici, o které se právě dozvěděl. Jednalo se o ní už celé měsíce, až na to, že o tom zřejmě nikdo nevěděl. K smí­chu. Lokl si vody. Však ono se to setřese, rozhodl se, nikdo přece žádnou dálnici nechce, obecní rada to nikdy nemůže prosadit. To se nějak vyřeší.

Ale že ho to stálo pořádnou kocovinu. Prohlížel se v zrca­dle na dveřich skříně. Vyplázl jazyk. Žlutý, pomyslel si. Slovo žlutý bloudilo jeho myslí a hledalo, s čím by se mohlo spojit.

O patnáct vteřin později už byl venku a ležel před obrov­ským žlutým buldozerem, který se valil zahradní pěšinou.

Pan L. Prosser byl, jak se říká, taky jenom člověk. Jinými slovy patřil k dvounohým formám života na bázi uhlíku, které se vyvinuly z opic. Konkrétně řečeno byl to čtyřicetiletý, tlus­tý a ochablý zaměstnanec obecni rady. Jeho největší zvlášt­nost — ale o té ovšem nevěděl — spočívala v tom, že byl kromě jiného přímým Čingischánovým potomkem po meči, přestože řada uplynuvších generací a rasové míšení si zahrálo s jeho geny natolik, že neměl žádné patrné mongolské rysy a po mocném předkovi nezdědil nic než postavu značně rozší­řenou v pase a slabost pro malé chlupaté kloboučky.

Velký válečník rozhodné nebyl — ve skutečnosti to byl nervózní, utrápený človíček. A dneska byl zvlášť nervózní a utrápený, protože v práci se vyskytl problém — měl dohléd­nout, aby dům Arthura Denta byl srovnán se zemí, dřív než

den skončí.

„Nechtě toho, pane Dente," říkal, „tohle přece nemůžete vyhrát. Nemůžete ležet před buldozerem donekonečna." Sna­žil se přimět své oči, aby divoce blýskaly, ale nějak jim to

nešlo.

Arthur ležel v blátě a posměšně pomlaskával. „Vsaďte se! Uvidíme, kdo dřív zrezaví."

„Obávám se, že se s tím budete muset smířit," opáčil L. Prosser a nervózně protáčel chlupatý klobouček na šešulce hlavy. „Tahle dálnice se postavit musí, a taky že se postaví!"

„To slyším prvně," podivil se Arthur, „a proč se musí po­stavit?1'

Pan Prosser mu zkusmo pohrozil prstem, ale hned toho zase nechal.

„Jak to myslíte, proč se musí postavit? No, je to dálnice. Dálnice se stavět musí."

Dálnice jsou zařízení, které umožňuje jistým lidem řítit se z bodu A do bodu B značnou rychlostí, zatímco jiní lidé se značnou rychlostí řítí z bodu B do bodu A. Lidé, co bydlí v bodě C, který leží přesně uprostřed, se občas musí divit, co je na bodě A tak úžasného, že se taková spousta lidí z bodu B jen třese na to, aby se tam dostali, a co je tak zajímavého na bodě B, že taková spousta lidí z bodu A stojí o to se tam do­stat. A často si přejí, aby se lidi už jednou ksakru rozhodli, kde vlastně chtějí být.

Pan Prosser chtěl být v bodě D. Bod D neměl žádné zvláštní umístění, byl to prostě kterýkoliv příhodný bod hod­né daleko od bodů A, B a C. V bodě D by měl pěknou cha­loupku se zkříženými sekyrami nade dveřmi a trávil by pří­jemné chvíle v bodě E, což byla vzhledem k bodu D nejbližší hospoda. Jeho žena by samozřejmě chtěla popínavé růže, ale on dával přednost sekyrám. Sám nevěděl proč, ale sekyry se mu prostě líbily. Pod palbou posměšných pohledů, jimiž ho stíhali řidiči buldozerů, ho polilo horko.

Přenesl váhu z nohy na nohu, ale na obou to bylo stejně nepohodlné. Zřejmě tu někdo byl děsně neschopný a pan Prosser se modlil, aby to náhodou nebyl on.

„Měl jste právo vznést námitky nebo předložit protinávr­hy v patřičné lhůtě."

„V patřičné lhůtě?" opičil se Arthur. „V patřičné lhůtě? Dozvěděl jsem se o tom včera, když ke mně domů přišel něja­ký řemeslník. Ptal jsem se ho, jestli přišel umýt okna, a on na to že ne, že přišel zbourat dům. To mi ovšem neřekl rovnou. Nejdřív otřel pár oken a vyinkasoval pět liber. Pak se s tím te­prve vytasil."

„Ale pane Dente, ty plány byly přístupné na místním plá­novacím úřadě tři čtvrtě roku."

„To jo, a jakmile jsem se to dozvěděl, hned jsem se taky na ně šel podívat, včera odpoledne to bylo. Zrovna jste se ne­namáhali na ně upozorňovat, co? Jako třeba že byste to něko­mu řekli, nebo tak něco na ten způsob."

„Ale ty plány byly vyvěšeny . . ."

„Vyvěšeny? Musel jsem je nakonec jít hledat do sklepa."

„Tam je oddělení, kde je vyvěšují."

„S baterkou."

„Asi byl zrovna výpadek proudu." '        „A schody zřejmě taky vypadly."

„Podívejte se, našel jste to oznámení nebo ne?"

„Ale jo, našel. Na dně zamčené registračky, a tu vecpali na zrušený záchod a na dveře dali ceduli Pozor, leopard!."

Po nebi přeběhl mrak. Jeho stín padl na Arthura Denta, opřeného o loket ve studeném bahně.

Padl na Arthurův dům. L. Prosser se na něj zamračil.

„Není to moc hezký dům."

„Mně se bohužel zrovna líbí."

„Dálnice se vám taky bude líbit."

„Hele, drž hubu," zavrčel Arthur. „Drž hubu a vodprej-skni i s tou svou pitomou dálnicí. Nemáš nárok a moc dobře to víš."

Pan Prosser několikrát naprázdno otevřel a zase sklapl ústa, zatímco jeho mysl na okamžik zaplnily nevysvětlitelné, ale strašně svůdné vize Arthurova domu stravovaného ohněm a vřeštícího Arthura, jak vybíhá z hořících trosek a ze zad mu vyčuhují přinejmenším tři pořádná kopí. Podobné vize ho ob­těžovaly dost často a silně ho znervózňovaly. Chvíli se pokou­šel cosi blekotat, pak se však vzpamatoval.

„Pane Dente . .."

„Ano? Copak?"

„Rád bych vám poskytl jednu věcnou informaci. Dove­dete si představit, jakou škodu by asi utrpěl tenhle buldozer, kdybych ho prostě pustil a převálcoval vás?"

„Jakou?" zeptal se Arthur.

„Vůbec žádnou" odvětil Prosser a nervózně odmašíroval. Nestačil se divit, proč je jeho mozek napěchován tisíci divo­kými pokřikujícími jezdci.